Izraelské tankové fiasko z Libanonu 2006

Tank Merkava Mk.4. Odborníky považován za jeden z technologicky a konstrukčně nejdokonalejší stroj kategorie MBT na světě. Jeho mohutná pancéřová ochrana a sofistikovaná výbava z něj bezpochyby činí velice kvalitní stroj, připravený plnit široké spektrum bojových úkolů.

Nechci zde nijak tento izraelský skvost hanit, tento článek má za účel poukázat na to, že i sebemodernější a dokonalejší vojenská technika může být překonána a zdevastována za použití mnohem "konvenčnějších" avšak vychytralých metod a technik boje.

V roce 2004 byla verze tanku Merkava s označením Mk.4 oficiálně uvedena do provozu a užívání, izraelské ministerstvo obrany tento typ velice vychvalovalo a protěžovalo, nutno říci že vesměs právem. Avšak každá novinka na poli vojenské techniky mívá své "porodní neduhy", které se musí odhalit teprve používáním v bojových podmínkách a následně odstranit. To by ale nebyl zas takový problém, jelikož s tímto vojenské elity počítaly, problémem byla spíše reakce protivníka na tank Merkava. Konkrétně členové militantního hnutí Hizballáh rozhodně nezaháleli, a začali tvořit vlastní taktiku, jak s těmito moderními nebezpečnými obrněnci bojovat. Je docela dost dobře možné, že získali nějakým způsobem technické nákresy či informace o tomto vozidle, ačkoliv jsou střeženy jako oko v hlavě, nějaké informace přece jen nejspíše uniknout musely. Zčásti šlo také nejspíše o zkušenosti s tímto tankem, který začal být okamžitě v problematických oblastech Izraelem nasazován.

Merkava Mk.4 pálící na cíl

Libanonská válka z roku 2006 začala z důvodu raketových útoků hnutí Hizballáh na izraelská obydlená území, Izrael se proto rozhodl nenechat si takovéto provokace líbit, a spustil ofenzivu, která se měla odehrávat hlavně na Golanských výšinách, v severním Izraeli a Libanonu, kde dle všeho měl Hizballáh svoje základny a odkud byly často právě tyto rakety odpalovány.

Ozbrojené akce byly vedeny v širokém rozsahu, zde se budu věnovat pouze tankovému boji, respektive nasazení Merkav proti nepříteli, vesměs pěšího charakteru.

Avšak izraelské tankisty a jejich nadřízené čekalo nepříjemné překvapení. Prvním problémem bylo, že zdaleka všechny osádky ještě nebyly plně seznámeny a "aklimatizovány" s novým typem tanku, navíc těsně před zahájením ofenzivy údajně část tankových sborů prováděla náročná cvičení, a nebyl jim dopřán dostatečný odpočinek.

Nejspíše hrálo roli také to, že osádky Merkav nebyly dostatečně informovány, jaký typ boje je nejspíše čeká, a na co se mají připravit.

Proto se stalo, že obrněné sbory již od počátku ofenzivy začaly zaznamenávat časté poškozené tanky či dokonce ztráty na životech.  Hovoří se o 40 – 50 zasažených tancích, přičemž o život přišlo zhruba 30 příslušníků obrněných sborů. Dalších 100 vojáků bylo potom zraněno. Celkově došlo v 44 % případů, kdy protitanková střela stroj zasáhla, k proražení pancíře a poškození vnitřku tanku či zranění či usmrcení osádky. Toto číslo bylo pro izraelské armádní elity alarmující.

Celá tato prekérní situace pramenila z toho, že Na Merkavy byla vedena palba z moderních ručních protitankových zbraní s výbornou průbojnou kapacitou, ze skrytých pozic v nepřehledném terénu. Navíc bojovníci Hizballáhu byli podle všeho dobře obeznámeni s konstrukcí tanku a jeho možnostmi. Věděli, kde má slabá místa, kam je třeba vést palbu, z jakého úhlu nejlépe zaútočit. Hizballáh v té době vlastnil jedny z nejmodernějších protitankových ručních zbraní, používané evropskými armádami, kupříkladu systém MILAN, nebo ruské střely AT-3 Sagger či Kornet. Ty dokázaly v rukou zkušeného a patřičně proškoleného bojovníka napáchat na izraelských obrněncích kardinální škody.

 Mimoto také taktika nasazení Merkav nebyla nejúčelnější, tanky dle dostupných zdrojů vedly převážně „statický“ boj, nevedly palbu za jízdy, přestože kvalitní systémy řízení palby a stabilizátory toto velice dobře umožňovaly. Také součinnost s pěchotou, která měla poskytovat ochranu před přepady a náhlými útoky ze zálohy, nebyla evidentně dostačující.

Hovoří se také o dopadech škrtů v rozpočtu pro obrněné sbory, které zamezily nákupu a instalaci kouřových štítů do všech strojů nebo dostatečného počtu munice pro minomety. 

Navíc, pokud skutečně došlo k úniku informací o konstrukci a nových vylepšeních Merkavy Mk.4, je toto potom možno označit za částěčné selháni izraelských tajných služeb a vojenské rozvědky.

Tato informace ovšem není stoprocentně ověřená a validní, čili je možné, že realita je poněkud jiná, a existuje několik verzí vyjádření k tomuto tématu.

Podle mého názoru svůj díl odvedla také vynalézavost, a schopnosti improvizace, upravit styl boje novému protivníkovi, což Hizballáh evidentně dokázal. Využil znalost terénu, nepřehlednost, spousty potencionálních úkrytů a palebných postů, odkud mohly být protitankové střely odpalovány při zachování momentu překvapení.

Závěrem snad jen to, že Izraelci tímto dostali citelnou ránu, a jejich představy o dominanci Merkavy v nekonvenčně vedeném boji, v asymetrickém konfliktu, se ukázaly jako mylné. Tyto negativní zkušenosti vedly mimojiné k tomu, že IDF urychlilo vývoj nového systému aktivní ochrany vozidla APS, použitého například následně na novém obrněném vozidle Namer.

Zdroje: Novák M. (2013) Vývoj a modernizace izraelských obrněných sborů od skončení Studené války
            Machala D. (2012) Tank Merkava : nejobávanější pancéřový kolos Blízkého Východu.
            www.military-today.com

BVP - mají budoucnost či jde již jen o starý šrot?

Na letošním ročníku mezinárodní výstavy vojenské techniky IDET v Brně byla představena modernizovaná verze obrněného vozidla BVP-2, které v současnosti společně s BVP-1 využívá Armáda České republiky. Musím uznat, že jsem byl nejprve vůči tomuto skeptický, neboť modernizace má své meze, a dovoluje jen takové změny, které jsou v souladu s původní konstrukcí vozidla, které je v tomto případě již notně zastaralé. Sovětské BMP, ze kterého původní československé BVP vychází a je v podstatě jeho licenční výrobou, spatřilo světlo světa již někdy v šedesátých letech minulého století. O deset let později se potom objevilo BMP-2, respektive BVP-2.

Je tedy jasné, že ona konstrukce je v dnešní době velice zastaralá a armády ostatních států NATO disponují většinou mnohem modernějšími stroji, s větší bojovou a ochrannou efektivitou.

Armáda České republiky v současné době čelí zásadní otázce, modernizovat, či nemodernizovat BVP?  Jako další možnost se jeví nákup nových vozidel zahraniční provenience, avšak vzhledem k neutěšenému stavu české ekonomiky, a konkrétně potom rozpočtu Ministerstva Obrany, se toto jeví jako méně pravděpodobné. Navíc, vzhledem k dobám minulým a aférám, které často provázely jednotlivé vojenské zakázky, bych se tohoto řešení obával.

Teď již k samotné modernizaci, kterou na IDETu představily tři společnosti, jakožto její vývojáři : česká Excalibur army, a dvě slovenské : VOP Trenčín a EVPÚ. Šlo v podstatě o soukromou iniciativu, nijak nezaloženou na oficiálním konkrétním požadavku některé z vlád. Proč tento postup firmy zvolily, aniž by měly jistotu výdělku a kontraktu? Protože potenciál takové modernizace je obrovský, vozidla BMP vlastní kromě ČR a SR spoustu dalších států, ať už jde o postsovětský blok, nebo Blízký východ. A takto hlubokou a rozsáhlou modernizaci téměř nikdo jiný nenabízí, kromě firem z Ruska, mateřské země stroje BVP.

Hlavním problémem, který při plánování modernizace vyvstal, bylo celkové zastaralé a slabé provedení pancéřování vozidla, které v dnešní době již nedostačuje a nedokáže zastavit nejmodernější protipancéřové zbraně. Nemluvě o nástražných výbušných zařízeních a minách. Proto konstruktéři zvedli korbu stroje o několik desítek centimetrů, tím pádem i podvozek, aby bylo možno nainstalovat dokonalejší pancéřování spodní desky podvozku. I tak ale je tato ochrana i po modernizaci na hranici norem, a proti silnějším náložím typu IED by nemusela vydržet tak, jak by bylo žádoucí.

Výzbroj zůstává v podstatě stejná, do modernizované věže je usazen sovětský kanon ráže 30 mm spřažený s kulometem ráže 7,62 nebo 12,7 mm.

Byla vyměněna také pohonná jednotka, místo původního sovětského motoru o výkonu 220 kW byl stroj osazen americkým přeplňovaným naftovým agregátem Caterpillar o výkonu 300 kW. Převodovka je původní, avšak upravená a modernizovaná, pro hladší chod. Přibyl taky jeden rychlostní stupeň pro jízdu vpřed.

Vnitřek stroje doznal také znatelných změn, přibylo elektroniky, LCD displejů, byly odstraněny obstarožní řídící a ovládací prvky, prostor pro výsadek byl značně upraven, byla odstraněna vnitřní nádrž, která původně rozdělovala vnitřní prostor pro převážené vojáky. Zadní dvoudílné dveře jsou nyní nahrazeny hydraulickou výklopnou plošinou. Stroj může převážet šest plně vyzbrojených pěšáků, kteří nyní mají větší pohodlí, jejich bezpečnost při najetí na minu je díky úpravě konstrukce a sedadel nyní také zvýšena, a všichn na sebe vidí, což je rozhodně pozitivní pro komunikaci mezi nimi.

Osobní dojmy z prohlídky BVP M2 SKCZ, jsou následující. Na stroji je vidět, že byla odvedena kvalitní práce, v rámci možností, které konstrukce dovoluje. Vybavení moderní elektronikou je jednoznačné plus, vnitřek stroje nyní vypadá kvalitně a jistě bude znatelným příspěvkem pro zvýšení operační schopnosti a "situation awareness" osádky. Jisté pochybnosti mám ale v případě výzbroje, a to že sovětský kanon ráže 30 mm by nemusel plně dostačovat k poskytnutí dostatečné palebné podpory výsadku, v dnešní době již existují mnohem lepší kanony, které by mohly být eventuelně instalovány, ale otázka je, zda tomu nebránilo konstrukční řešení věže, a náklady by se tak dostaly mnohem výše.

Každopádně bych si uměl představit, že by AČR tyto modernizace objednala a využívala, jelikož by to bylo pro naši republiku podle mého rozhodně lepší řešení než nákup zcela nových strojů, jak finančně, tak z důvodu toho, že existují spousty náhradních dílů a částí, ve skladech po celé republice, nemluvě o munici do zbraňových systémů apod.




Foto: www.armadninoviny.cz