Obavy z Obamy aneb chystá se "světový policista" opravdu opět zasáhnout?

Asi každý, kdo se byť jen zlehka zajímá a sleduje současné dění, nemohl nepostřehnout v médiích hojně probíranou občanskou válku v Sýrii. Tento konflikt, jak je známo, trvá již od loňského roku s tím, že první demonstrace, avšak pokojného charakteru se objevily už v roce 2011.

Poslední "horkou novinkou" je potom vyjádření amerického prezidenta Baracka Obamy, že USA reálně zvažují vojenský zásah proti Asadovi, a to z důvodu "údajného použití chemických zbraní" syrskou armádou. Podobné stanovisko zastávají i představitelé Velké Británie a Francie.

Bašár al-Asad

Zatím bylo médiím sděleno, že by mělo jít o omezený krátkodobý útok vojenských sil proti Sýrii, další podrobnosti zatím uvedeny nebyly. Osobně očekávám, že půjde zejména letecké údery či zapojení námořnictva, ostřelování syrských objektů střelami s plochou dráhou letu. Avšak zdali tomu tak opravdu bude, to ukáže budoucnost.

Upřímně, Barack Obama mi byl původně celkem sympatický a co se týče jeho "prezidentování", zdálo se, že post "nejmocnějšího muže světa" konečně obsadil někdo relativně rozumný a schopný. Ale pokud se k onomu útoku na Sýrii opravdu rozhodne a vydá příkaz ho provést, bez jakýchkoliv pochybností mohu říct, že u mě velice klesne, stejně jako celá jeho vládnoucí administrativa.

Ptáte se proč? Inu, pokusím se Vám můj názor objasnit. Bod číslo jedna: Záminka. Použití chemických zbraní. Zatím neexistují jednoznačné, průkazné a reliabilní důkazy o tom, že chemické zbraně BYLY použity a že je použila syrská armáda. Pokud se nepletu, někdy na začátku roku proběhla médii zpráva, že povstalci dobyli syrský sklad zbraní a zmocnili se i zbraní chemických. Co když jde jen o krok povstalců, jak vyvolat zájem západních mocností, a donutit je k zásahu proti Asadovi, což by mohlo zcela jasně zvrátit misku vah na jejich stranu? Což je přece to, o co jim jde, a v současné situaci jsou to právě rebelové, kdo je vesměs v defenzivě A zpráva že americké tajné služby odposlechly jakýsi hovor mezi vojenskými špičkami a velitelem chemické jednotky? Upřímně, americké tajné službě a  jejímu vyjádření pro veřejnost a média bych věřil ještě méně než kdejaké vesnické drbně.

Mohlo jít také o poškození kontejnerů s chemickými zbraněmi, ten mohl být zasažen v průběhu bojů z důvodu nedostatečného zabezpečení, a proto mohlo dojít k úniku. Samozřejmě, jsou to vše jen spekulace, ale jen poukazuji na to, jak neprůkazné je prozatím tvrzení USA a jejích představitelů.

Bod číslo dvě : Pomoc "těm hodným" proti "tomu zlému".

V médiích už nějakou dobu roste obraz celého konfliktu jakožto osvobozeneckého boje "kladných rebelů" proti "zlému Asadovi". Avšak toto černobílé rozdělení není zrovna příliš přesné. Ze seriózních zdrojů se můžeme dovědět, že mezi povstalci najdeme početné skupiny radikálních islamistů, s údajným či potvrzeným napojením na Ál-Kajdu či další organizace, jejich členové rozhodně nejsou svatoušci. Navíc zvěrstva páchaná při postupu proti Asadovým vojskům i na civilním obyvatelstvu jsou jaksi přehlížena, a není jim alespoň mediálně, věnována taková pozornost. V prosinci loňského roku se objevila zpráva o popravě syrského křesťana a uvěznění druhého, to vše v režii syrských povstalců.
Osobně nechci příliš hodnotit osobu Bašára al-Asada, jelikož moje znalosti o tom co spáchal či nespáchal, co nařídil či nenařídil, nejsou moc široké, a nerad bych tu vznášel nějaké dezinformace. Je jasné, že v počátečních fázích povstání a těsně před ním, ve fázi pouhých demonstrací a protestů, byl aktivní zásah bezpečnostních složek možná příliš krutý, avšak to by vyžadovalo hlubší analýzu, avšak zde neadekvátnost zcela popřít nelze. Ale o tom, jak skutečně celá akce proběhla a zdali nešlo o prvotní provokací a napadení ze strany demonstrujících, není zcela jasno. I u nás v republice, při střetech demonstrantů, extremistů a podobně, občas létají lahve a cihly na policisty, co potom v takové Sýrii, kde povaha tamních, a obzvlášť radikálních skupin, je řekl bych mnohem prudšího rázu. Následné použítí a nasazení armády proti povstalcům v momentě, kdy demonstrace přerostly v ozbrojený boj? Když na vás a vaše státní složky někdo útočí automatickými zbraněmi, snaží se Vás zabít, odstranit, zničit, necháte se dobrovolně porazit, nebo se budete bránit? Já osobně bych volil možnost B, od toho přece existují ozbrojené složky, proto nechápu postoje některých zemí, veřejnosti celkově, a jejich rozčarování že Asad nasadil proti povstalcům armádu. Je to klasický postup, který se již nespočetněkrát ve světě odehrál a odehrávat nejspíš bude i dál v budoucnu.

Bombardér amerického letectva B-52 Stratofortress

Závěrem připojím poslední myšlenku, o kterou opírám svůj názor a odsouzení možného útoku USA a západních mocností proti Sýrii. Podle mého tyto konflikty jako je ten v Sýrii jednoduše "utvářejí podobu regionů a světa jako takového", pokud by demonstrující syrský lid nechtěl nasazovat životy a krvácet za svoji věc, do širokého ozbrojeného povstání by nikdy nešel. Tuto možnost si zvolili, a Asad na ni patřičně odpověděl. Je to věc jejich přesvědčení, názorů, povahy, kultury a vzájemných vztahů. Je to jejich válka, jejich boj. V průběhu dějin se takovýchto válek událo spousty a spousty a téměř každá měla větší či menší podíl na tom, jak dnes svět a společnost vypadá. Proč se mísit do takového sporu, z pohledu "všeurovnávajícího demokratického mírotvůrce"? Myslíte, že povstalci o toto stojí, že jim jde o nějakou spravedlnost a demokracii? Jednotlivcům možná, ale v jádru jde nejspíš o zcela něco jiného. Pokud chtějí povstalci kázat o lidských právech a jejich dodržování, měli by hodnotit a pohlédnout také na své vlastní postupy, které vzhledem k lidským právům nejsou také zrovna ohleduplné.
Kupříkladu na africkém kontinentě probíhají takřka dennodenně masakry, pogromy, zabíjení, porušování lidských práv je zde na denním pořádku, kmenové války, lokální konflikty a občanské války jsou zde chlebem místních.  Svět i pan Obama o tom jistojistě ví, ale raději se bude ohánět těmito slogany v případě Sýrie, než aby musel věnovat pozornost lokalitám, kde je tento problém mnohem závažnější.






Zdroje : reuters.com
             wikipedia.org

Izraelské tankové fiasko z Libanonu 2006

Tank Merkava Mk.4. Odborníky považován za jeden z technologicky a konstrukčně nejdokonalejší stroj kategorie MBT na světě. Jeho mohutná pancéřová ochrana a sofistikovaná výbava z něj bezpochyby činí velice kvalitní stroj, připravený plnit široké spektrum bojových úkolů.

Nechci zde nijak tento izraelský skvost hanit, tento článek má za účel poukázat na to, že i sebemodernější a dokonalejší vojenská technika může být překonána a zdevastována za použití mnohem "konvenčnějších" avšak vychytralých metod a technik boje.

V roce 2004 byla verze tanku Merkava s označením Mk.4 oficiálně uvedena do provozu a užívání, izraelské ministerstvo obrany tento typ velice vychvalovalo a protěžovalo, nutno říci že vesměs právem. Avšak každá novinka na poli vojenské techniky mívá své "porodní neduhy", které se musí odhalit teprve používáním v bojových podmínkách a následně odstranit. To by ale nebyl zas takový problém, jelikož s tímto vojenské elity počítaly, problémem byla spíše reakce protivníka na tank Merkava. Konkrétně členové militantního hnutí Hizballáh rozhodně nezaháleli, a začali tvořit vlastní taktiku, jak s těmito moderními nebezpečnými obrněnci bojovat. Je docela dost dobře možné, že získali nějakým způsobem technické nákresy či informace o tomto vozidle, ačkoliv jsou střeženy jako oko v hlavě, nějaké informace přece jen nejspíše uniknout musely. Zčásti šlo také nejspíše o zkušenosti s tímto tankem, který začal být okamžitě v problematických oblastech Izraelem nasazován.

Merkava Mk.4 pálící na cíl

Libanonská válka z roku 2006 začala z důvodu raketových útoků hnutí Hizballáh na izraelská obydlená území, Izrael se proto rozhodl nenechat si takovéto provokace líbit, a spustil ofenzivu, která se měla odehrávat hlavně na Golanských výšinách, v severním Izraeli a Libanonu, kde dle všeho měl Hizballáh svoje základny a odkud byly často právě tyto rakety odpalovány.

Ozbrojené akce byly vedeny v širokém rozsahu, zde se budu věnovat pouze tankovému boji, respektive nasazení Merkav proti nepříteli, vesměs pěšího charakteru.

Avšak izraelské tankisty a jejich nadřízené čekalo nepříjemné překvapení. Prvním problémem bylo, že zdaleka všechny osádky ještě nebyly plně seznámeny a "aklimatizovány" s novým typem tanku, navíc těsně před zahájením ofenzivy údajně část tankových sborů prováděla náročná cvičení, a nebyl jim dopřán dostatečný odpočinek.

Nejspíše hrálo roli také to, že osádky Merkav nebyly dostatečně informovány, jaký typ boje je nejspíše čeká, a na co se mají připravit.

Proto se stalo, že obrněné sbory již od počátku ofenzivy začaly zaznamenávat časté poškozené tanky či dokonce ztráty na životech.  Hovoří se o 40 – 50 zasažených tancích, přičemž o život přišlo zhruba 30 příslušníků obrněných sborů. Dalších 100 vojáků bylo potom zraněno. Celkově došlo v 44 % případů, kdy protitanková střela stroj zasáhla, k proražení pancíře a poškození vnitřku tanku či zranění či usmrcení osádky. Toto číslo bylo pro izraelské armádní elity alarmující.

Celá tato prekérní situace pramenila z toho, že Na Merkavy byla vedena palba z moderních ručních protitankových zbraní s výbornou průbojnou kapacitou, ze skrytých pozic v nepřehledném terénu. Navíc bojovníci Hizballáhu byli podle všeho dobře obeznámeni s konstrukcí tanku a jeho možnostmi. Věděli, kde má slabá místa, kam je třeba vést palbu, z jakého úhlu nejlépe zaútočit. Hizballáh v té době vlastnil jedny z nejmodernějších protitankových ručních zbraní, používané evropskými armádami, kupříkladu systém MILAN, nebo ruské střely AT-3 Sagger či Kornet. Ty dokázaly v rukou zkušeného a patřičně proškoleného bojovníka napáchat na izraelských obrněncích kardinální škody.

 Mimoto také taktika nasazení Merkav nebyla nejúčelnější, tanky dle dostupných zdrojů vedly převážně „statický“ boj, nevedly palbu za jízdy, přestože kvalitní systémy řízení palby a stabilizátory toto velice dobře umožňovaly. Také součinnost s pěchotou, která měla poskytovat ochranu před přepady a náhlými útoky ze zálohy, nebyla evidentně dostačující.

Hovoří se také o dopadech škrtů v rozpočtu pro obrněné sbory, které zamezily nákupu a instalaci kouřových štítů do všech strojů nebo dostatečného počtu munice pro minomety. 

Navíc, pokud skutečně došlo k úniku informací o konstrukci a nových vylepšeních Merkavy Mk.4, je toto potom možno označit za částěčné selháni izraelských tajných služeb a vojenské rozvědky.

Tato informace ovšem není stoprocentně ověřená a validní, čili je možné, že realita je poněkud jiná, a existuje několik verzí vyjádření k tomuto tématu.

Podle mého názoru svůj díl odvedla také vynalézavost, a schopnosti improvizace, upravit styl boje novému protivníkovi, což Hizballáh evidentně dokázal. Využil znalost terénu, nepřehlednost, spousty potencionálních úkrytů a palebných postů, odkud mohly být protitankové střely odpalovány při zachování momentu překvapení.

Závěrem snad jen to, že Izraelci tímto dostali citelnou ránu, a jejich představy o dominanci Merkavy v nekonvenčně vedeném boji, v asymetrickém konfliktu, se ukázaly jako mylné. Tyto negativní zkušenosti vedly mimojiné k tomu, že IDF urychlilo vývoj nového systému aktivní ochrany vozidla APS, použitého například následně na novém obrněném vozidle Namer.

Zdroje: Novák M. (2013) Vývoj a modernizace izraelských obrněných sborů od skončení Studené války
            Machala D. (2012) Tank Merkava : nejobávanější pancéřový kolos Blízkého Východu.
            www.military-today.com

BVP - mají budoucnost či jde již jen o starý šrot?

Na letošním ročníku mezinárodní výstavy vojenské techniky IDET v Brně byla představena modernizovaná verze obrněného vozidla BVP-2, které v současnosti společně s BVP-1 využívá Armáda České republiky. Musím uznat, že jsem byl nejprve vůči tomuto skeptický, neboť modernizace má své meze, a dovoluje jen takové změny, které jsou v souladu s původní konstrukcí vozidla, které je v tomto případě již notně zastaralé. Sovětské BMP, ze kterého původní československé BVP vychází a je v podstatě jeho licenční výrobou, spatřilo světlo světa již někdy v šedesátých letech minulého století. O deset let později se potom objevilo BMP-2, respektive BVP-2.

Je tedy jasné, že ona konstrukce je v dnešní době velice zastaralá a armády ostatních států NATO disponují většinou mnohem modernějšími stroji, s větší bojovou a ochrannou efektivitou.

Armáda České republiky v současné době čelí zásadní otázce, modernizovat, či nemodernizovat BVP?  Jako další možnost se jeví nákup nových vozidel zahraniční provenience, avšak vzhledem k neutěšenému stavu české ekonomiky, a konkrétně potom rozpočtu Ministerstva Obrany, se toto jeví jako méně pravděpodobné. Navíc, vzhledem k dobám minulým a aférám, které často provázely jednotlivé vojenské zakázky, bych se tohoto řešení obával.

Teď již k samotné modernizaci, kterou na IDETu představily tři společnosti, jakožto její vývojáři : česká Excalibur army, a dvě slovenské : VOP Trenčín a EVPÚ. Šlo v podstatě o soukromou iniciativu, nijak nezaloženou na oficiálním konkrétním požadavku některé z vlád. Proč tento postup firmy zvolily, aniž by měly jistotu výdělku a kontraktu? Protože potenciál takové modernizace je obrovský, vozidla BMP vlastní kromě ČR a SR spoustu dalších států, ať už jde o postsovětský blok, nebo Blízký východ. A takto hlubokou a rozsáhlou modernizaci téměř nikdo jiný nenabízí, kromě firem z Ruska, mateřské země stroje BVP.

Hlavním problémem, který při plánování modernizace vyvstal, bylo celkové zastaralé a slabé provedení pancéřování vozidla, které v dnešní době již nedostačuje a nedokáže zastavit nejmodernější protipancéřové zbraně. Nemluvě o nástražných výbušných zařízeních a minách. Proto konstruktéři zvedli korbu stroje o několik desítek centimetrů, tím pádem i podvozek, aby bylo možno nainstalovat dokonalejší pancéřování spodní desky podvozku. I tak ale je tato ochrana i po modernizaci na hranici norem, a proti silnějším náložím typu IED by nemusela vydržet tak, jak by bylo žádoucí.

Výzbroj zůstává v podstatě stejná, do modernizované věže je usazen sovětský kanon ráže 30 mm spřažený s kulometem ráže 7,62 nebo 12,7 mm.

Byla vyměněna také pohonná jednotka, místo původního sovětského motoru o výkonu 220 kW byl stroj osazen americkým přeplňovaným naftovým agregátem Caterpillar o výkonu 300 kW. Převodovka je původní, avšak upravená a modernizovaná, pro hladší chod. Přibyl taky jeden rychlostní stupeň pro jízdu vpřed.

Vnitřek stroje doznal také znatelných změn, přibylo elektroniky, LCD displejů, byly odstraněny obstarožní řídící a ovládací prvky, prostor pro výsadek byl značně upraven, byla odstraněna vnitřní nádrž, která původně rozdělovala vnitřní prostor pro převážené vojáky. Zadní dvoudílné dveře jsou nyní nahrazeny hydraulickou výklopnou plošinou. Stroj může převážet šest plně vyzbrojených pěšáků, kteří nyní mají větší pohodlí, jejich bezpečnost při najetí na minu je díky úpravě konstrukce a sedadel nyní také zvýšena, a všichn na sebe vidí, což je rozhodně pozitivní pro komunikaci mezi nimi.

Osobní dojmy z prohlídky BVP M2 SKCZ, jsou následující. Na stroji je vidět, že byla odvedena kvalitní práce, v rámci možností, které konstrukce dovoluje. Vybavení moderní elektronikou je jednoznačné plus, vnitřek stroje nyní vypadá kvalitně a jistě bude znatelným příspěvkem pro zvýšení operační schopnosti a "situation awareness" osádky. Jisté pochybnosti mám ale v případě výzbroje, a to že sovětský kanon ráže 30 mm by nemusel plně dostačovat k poskytnutí dostatečné palebné podpory výsadku, v dnešní době již existují mnohem lepší kanony, které by mohly být eventuelně instalovány, ale otázka je, zda tomu nebránilo konstrukční řešení věže, a náklady by se tak dostaly mnohem výše.

Každopádně bych si uměl představit, že by AČR tyto modernizace objednala a využívala, jelikož by to bylo pro naši republiku podle mého rozhodně lepší řešení než nákup zcela nových strojů, jak finančně, tak z důvodu toho, že existují spousty náhradních dílů a částí, ve skladech po celé republice, nemluvě o munici do zbraňových systémů apod.




Foto: www.armadninoviny.cz

AA-12 aneb jak svět stvořil nejnebezpečnější brokovnici pod sluncem

Technologický pokrok nelze zastavit. V dnešní době si valná většina z nás již nejspíš nedovede svůj život představit bez lampiček, počítačů, rádií a podobné techniky. Ovšem stejný postup vpřed lze sledovat i u nástrojů na zabíjení, které se s každým uplynulým rokem stávají smrtonosnějšími a sofistikovanějšími než jejich předchůdci. A jedním z nich je i automatická brokovnice AA-12, o které jsem se rozhodl krátce poreferovat, jelikož jde o vcelku ojedinělý a troufám si říct nadprůměrně smrtící zbraňový systém.

 Pokud se řekne brokovnice, nejspíš se vám vybaví lovecké zbraně či sportovní brokovnice pro střelbu na letící terče. V současnosti nejrozšířenější jsou pravděpodobně brokovnice s posuvným předpažbím, v angličtině nazývané jako "pump-action shotgun".  V každém druhém akčním filmu či seriálu se s právě s těmito brokovnicemi setkáte.

 Vedle nich existují také samonabíjecí brokovnice, z nichž bych jmenoval asi nejznámější a ve filmovém průmyslu také hojně využívanou SPAS-12 od italské zbrojovky Franchi. Ty fungují podobně jako klasické poloautomatické pistole, co jedno stisknutí spouště, to výstřel.

No a tím se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu, k AA-12. Jde totiž o plně automatickou brokovnici ráže 12, s možností střílet i v poloautomatickém módu. Její kadence činí na brokovnici neuvěřitelných 300 ran za minutu a jde tak o velice účinný nástroj na zabíjení, její palebná síla je opravdu úctyhodná. Ke zbrani lze použít buď zásobník na 8 nábojů, podobný zásobníkům útočných pušek či bubnový zásobník na 20 či 32 nábojů. K vývoji této zbraně je nutno podotknout, že za 18 let jejího vyvíjení a zdokonalování prošla zhruba 188 různými procesy přepracování a změn konstrukce. Na její konstrukci lze nalézt i prvky připomínající jinou útočnou brokovnici, a to USAS-12 od firmy Daewoo. Na děsivosti jejího účinku ji dodává i fakt, že lze použít i výbušnou munici FRAG-12. Jako většina brokovnic může AA-12 používat jak tzv. "slugs", čili nábojnice s jednou střelou, či tzv. "buckshots" což jsou klasické nábojnice naplněné až desítkami broků, které se po výstřelu během letu rozptylují.

AA-12 s příslušenstvím a digitální kamufláží

 A kde by toto monstrum mohlo najít uplatnění? Především při boji na krátkou vzdálenost, u policejních zásahových jednotek, ale samozřejmě i v armádě, při operacích kde je potřeba masivní palebná síla na malou vzdálenost, v místech častých konfliktů se skupinami organizovaného zločinu jako například v Latinské Americe, Mexiku apod. Všude tam by tato brokovnice jistě našla své využití, jelikož zbraňový arzenál zločinců a drogových kartelů se zdokonaluje a rozrůstá velice rychle a policie a ozbrojené složky obecně by neměly zůstávat určitě pozadu.

 Pro lepší představu o účincích zbraně a její palebné síle vkládám jedno demonstrativní video. Pokud chcete rovnou vidět tohoto miláčka v akci, přeskočte na cca 51 vteřinu videa. ;)

Zdroje:

youtube.com
wikipedia.com
world.guns.ru

Tunguska - postrach vzdušných sil

 V současnosti se dají označit za hlavního hybatele ozbrojených konfliktů především vzdušné síly, ať už bojové stroje či zásobovací a přepravní, poměr palebné síly a "nedotknutelnosti" je u letectva na vysoké úrovní a proto je tato součást armády velmi protěžována. Zároveň s vzdušnými silami se ale rozvíjejí i prostředky protivzdušné obrany. Ty v dnešní době z větší části zastupují střely země-vzduch instalované v nejrůznějších odpalovacích zařízeních, ať už mobilních či statických.

 Kombinace právě těchto střel země-vzduch a dalších zbraňových systémů dala vzniknout protiletadlovým samohybným vozidlům, ke kterým patří i ruský stroj s označením 9K22 Tunguska. Toto vozidlo je postaveno na pásovém podvozku GM-352, jeho modernizovaná varianta nazvaná Tunguska-M1 potom na novějším typu podvozku GM-5975. Vozidlo vzniklo jako náhrada již zastarávajícího stroje Šilka, který plnil roli protiletadlového samohybného prostředku v armádě Sovětského svazu v sedmdesátých letech. Tungusku dnes najdeme ve výzbroji Ruska, Ukrajiny, ale i například Maroka či Indie. Jeji hlavní určení je ničení nízko letících letounů protivníka, především efektivní je v boji s helikoptérami. Je ji možno využít také k likvidaci střel s plochou dráhou letu a ve specifických situacích může najít využití i jako palebná podpora proti pěchotě.

Tunguska na přehlídce v Moskvě

Velkou výhodou je v první řadě mobilita, která znesnadňuje likvidaci Tungusky pomocí dálkově odpalovaných střel, navíc její pohyblivost a průchodnost umožňuje postavit se nepřátelským letounům i v obtížném terénu. Vozidlo je koncipováno jako pásové a při váze 34 tun dokáže vyvinout úctyhodnou rychlost až 65 km/h. Tungusky působí povětšinou ve svazech čítajících 6 strojů, které spolu tvoří určitou "mobilní protiletadlovou baterii" a jsou koordinovány s prostředky průzkumu a včasného varování, které jim dodávají informace o potencionálních nepřátelských cílech.

 Hlavní výzbroj tvoří střely země-vzduch 9M311 (v kódu NATO označené jako SA-19) které jsou schopny likvidovat cíle na vzdálenosti od 2,5 do 8 kilometrů, modernizované verze pak až na vzdálenost 10 km. Jde o dvoustupňové střely na pevné palivo, jejichž navádění je realizováno pomocí systému SACLOS, který využívá radiové vlny. Další výzbroj pak tvoří automatický dvojkanón ráže 30 mm 2A38. Z každého kanónu je možno vést palbu zvlášť, společná kadence potom činí 3 900 až 5 000 ran za minutu. Pro dvojkanón je ve vozidle uloženo celkem 1 904 kusů munice. Tato zbraň díky náměru dokáže vést palbu jak proti vzdušným tak proti pozemním cílům.

Na přední straně věže je pak umístěn kónický sledovací radiolokátor který v kombinaci s parabolickým naváděcím radarem v zadní části věže tvoří komplexní radarový a vyhledávací systém. Z kanonů je možno vést palbu i během jízdy, pro odpalování střel musí ovšem vozidlo stát na místě. Pancéřování Tungusky odolává palbě z ručních zbraní a střepinám. Proti střelám z protitankových zbraní vozidlo prakticky není chráněno.  V současnosti jsou Tungusky modernizovány na verzi M1, která disponuje vylepšeným systémem navádění a sledování cíle, střelami s delším dosahem a dalšími drobnými úpravami.

 Posledního významnějšího nasazení v řadách armády Ruské federace se Tungusky dočkaly v roce 2008 při konfliktu v Jižní Osetii. Bojová hodnota těchto vozidel je dle mého názoru podceňovaná a čistě teoreticky vzato, kdyby se tyto stroje ve větších počtech dostaly do rukou radikálním skupinám působícím například v Afghánistánu či v jiných konfliktních oblastech, dostaly by velice účinný nástroj pro boj s nepřátelskými vrtulníky a nízko letícími útočnými letouny, a jistě by mohly tak působit koaličním armádám mnohem větší ztráty. Proti ovšem hovoří komplexnost a náročnost obsluhy takového zařízení, nemluvě o jeho ceně a dostupnosti pro takovéto skupiny. Samozřejmě tyto stroje by jistojistě nemohly nijak zvrátit poměr sil ve prospěch radikálů, avšak jistě by způsobily nárůst bojového potenciálu těchto militantních skupin.





Zdroje:

www.forum.valka.cz
www.wikipedie.cz

Nová obrněná vozidla pro AČR

 V současnosti je většina našich armádních zakázek a nákupů spojována s nejrůznějšími skandály a kauzami, od údajně zmanipulovaných výběrových řízení, sporných podmínek až po nevhodnou specifikaci dodávky či nepoužitelnost při konečném dodání.

Na obzoru je nyní nová zakázka, konkrétně se má jednat o nákup obrněných vozů MRAP (Mine-resistant ambush-protected), které využívají v současné době koaliční síly v Afghánistánu či Iráku. AČR plánuje tyto vozy zařadit do služby jako velitelská a spojovací vozidla, jejich pořízení plánuje uskutečnit mezi roky 2014 - 2017. Celkem má v úmyslu pořídit 30 těchto vozidel.

Na trhu existuje několik výrobců, kteří produkují vozidla MRAP, které se liší svými parametry, vzhledem i vybavením. Obecně lze ale MRAP charakterizovat jako mohutně pancéřované vozidlo s upraveným podvozkem tak, aby odolal či co nejvíce zmírnil následky výbuchu takzvaných IED - improvizovaných výbušných zařízení, které jsou  především v Afghánistánu velkou hrozbou pro vojáky i personál koaličních sil. Vyznačuje se také vysokým stupněm ochrany proti palbě z ručních zbraní a přídavné zbraňové systémy umožňují v případě přepadení vést účinnou defenzivní palbu.

MRAP Cougar 4x4

Otázka ovšem je, proč AČR plánuje tyto vozy používat jen jako velitelské a spojovací, jelikož dle mého názoru by se nejvíce uplatnily jako hlídková a doprovodná vozidla pro přepravu vojáků právě na misích v zahraničí, ideálně pak v Afghánistánu. V současnosti využívaná lehká obrněná vozidla IVECO se v parametrech ochrany proti palbě z ručních zbraní a proti výbušným systémům s vozidly MRAP nemohou absolutně srovnávat, nehledě na větší přepravní kapacitu MRAPů a jejich sofistikovanější technologie a zařízení.

Navíc kvality MRAPů byly již nesčetněkrát prověřeny právě při nasazení v rámci sil ISAF. Nejvíce tyto vozidla v Afghánistánu využívá americká a britská armáda, která do jejich pořízení a úprav investovala nemalé prostředky. Avšak MRAPy již nejednou prokázaly svou hodnotu, když při explozích nastražených zařízení dokázaly zachránit životy vojáků, kteří by jinak jistojistě neměli šanci přežít.

Na druhou stranu je nutno podotknout, že jako velitelská a spojovací vozidla v AČR nyní slouží upravené ruské transportéry s označením BVP-1, které jsou již notně zastaralé a zcela jistě si vyžadují obměnu.

Nákup vozidel MRAP tedy určitě není neodpostatněný a míra ochrany zdraví a životů vojáků, kterou tyto vozidla jednoznačně poskytují, je minimálně alespoň úměrná jejich pořizovací ceně, dovolil bych si tvrdit že je dokonce vyšší. Jen by možná bylo dobré přehodnotit jejich využití a zařadit některé z nich v budoucnu také jako obrněná vozidla pro přepravu pěchoty. Je ovšem otázkou, jak dopadne celé výběrové řízení a zda bude tato zakázka legislativně, cenově i účelově v pořádku a v souladu s požadavky a standardy. Máme očekávat další kauzu typu CASA či tentokrát půjde o transparentní a účelový nákup bez přehmatů?

MRAP Caiman

Zdroje:

www.armadninoviny.cz
www.wikipedie.cz

Vítězní odvážní

 Svět o nich mnoho neví, jejich identita je přísně střežená a utajovaná, stejně jako cíle jejich misí a konkrétní nasazení. Obecně se ví že existují a že patří k nejlepším. Slouží Jejímu Veličenstvu a své vlasti. Avšak jejich existence je zahalena rouškou tajemství. I přesto však existují dostupné informace o jejich nejúspěšnějších misích, o struktuře, výzbroji a přijímacím procesu, náročnosti výcviku a používaných metodách.

O kom že je řeč? O speciální jednotce britské armády s názvem SAS. Její vznik je datován už do období druhé světové války, za zakladatele je považován britský voják sir Archibald David Stirling, který stál u zrodu základní koncepce jednotky SAS. Původně Stirling působil u jednotek Commandos, kterými se také inspiroval a tak rozvinul taktiku a koncept útoků malých výborně vyzbrojených a vycvičených jednotek, které měly za úkol narušovat linie nepřítele, působit rozruch, operovat za liniemi a uskutečňovat nájezdy na nepřátelská postavení, sabotovat infrastrukturu a vést útočné operace menšího rozsahu.

Po skončení druhé světové války byla jednotka SAS rozpuštěna, ale o dva roky později byla znovu zformována jako 21. pluk SAS, v roce 1952 byl vytvořen 22. pluk pod vedením Michaela Calverta, veterána z Malajsie a následně v roce 1959 byl vytvořen 23. pluk SAS. Všechny tři pluky existují i v současnosti, přičemž 22. je pravidelný a zbývající dva jsou záložní.

Znak jednotky SAS s mottem "Who dares wins"

Z jejich nejznámějších akcí bych zmínil jako první nasazení v Ománu a bitvu u Mirbatu.  Ta se odehrála v roce 1972 během rebelie v Ománu, kde byli vojáci SAS nasazeni jako poradci a výcvikoví instruktoři ománských vojáků a bezpečnostních sborů. Ománšní povstalci zaútočili na výcvikový objekt kde bylo přítomno 9 členů SAS, jelikož jejich cílem byl Mirbatský přístav a pozice britů jim stála v cestě a působila také jako předsunuté hlídkové stanoviště.

Dle výpovědí účastníků byli přítomni také pákistánští vojáci, bojující na straně britů, avšak při útoku zhruba 250 rebelů odmítali poskytnout pomoc, jelikož jejich úkoly byly prý primárně administrativní, avšak posléze se k obraně připojili. Vojáci SAS byli vyzbrojeni jen ručními zbraněmi, puškami L1A1, těžkým kulometem Browning M2HB a jedním pěchotním minometem. Rebelové byli vyzbrojení většinou ruskými Ak-47 a také minomety. Jedinou vyjímku představovalo 25-liberní dělo, které měli k dispozici Britové, a jeden člen SAS z něj vedl palbu proti útočícím členům. Obvykle jsou k obsluze takového děla určeni alespoň tři vojáci, ideálně pak vojáků šest, ale vzhledem k situaci musel dělo obsluhovat pouze jeden muž.

Celkem se do boje zapojilo zhruba 300 povstalců, kteří vedli útok na pozice Britů a jejich spojenců, vojákům SAS se podařilo přivolat si leteckou podporu. Vojáci pozice udrželi do příjezdu posil a podařilo se jim útok značné přesily odrazit. Avšak zaplatili za to cenou nejvyšší tři vojáci SAS a jeden byl raněn. Na straně ománských vojáků byly také ztráty, avšak odražení útoku takové přesily jednoznačně svědčí o kvalitách vojáků SAS a zaslouží si obdiv a úctu.

Další akcí, kde se příslušníci Special Air Service vyznamenali svými činy, bylo osvobození rukojmích během únosu na Íránské ambasádě v Londýně v roce 1980. Šestičlenná skupina teroristů zde obsadila budovu íránského velvyslanectví a zadržela 26 rukojmích. Únosci požadovali propuštění 91 svých vězněných druhů a uznání autonomie oblasti na jihu Íránu s ropnými nalezišti. Pět dní probíhala vyjednávání a britská policie hodnotila situaci a plánovala její řešení. Šestý den ovšem únosci zabili jedno z rukojmích a jeho tělo doslova vyhodili ven před budovu. Britská vláda se rozhodla jednat a proto dala týmu SAS zelenou. 5. května 1980 tak dva týmy příslušníků SAS v černých kombinézách s plynovými maskami a samopaly v rukou provedly útok na únosce s cílem osvobodit rukojmí a zlikvidovat teroristy. Během boje vojáci zabili pět z celkových šesti únosců a jeden zaměstnanec velvyslanectví byl zabit teroristy při zjištění, že do budovy pronikla zásahová jednotka. Ačkoliv zemřeli dva rukojmí, akce proběhla relativně úspěšně a na straně SAS nebyly žádné ztráty a ostatních 24 rukojmích vyvázlo v pořádku. Je nutné podotknout, že při akci zdaleka vše neprobíhalo podle plánu, objevilo se několik vážných komplikací, se kterými se ale příslušníci SAS dokázali rychle a efektivně vypořádat. Při vnikání prvního týmu do budovy oknem s balkony ve druhém patře se jeden z členů SAS při slaňování ze střechy budovy zamotal do lana, ostatním se ho po chvíli podařilo vyprostit, avšak při poskytování pomoci svému kolegovi rozbili okno u jednoho z balkonů, čímž upozornili hlukem teroristy, že se venku něco děje. Další selhání přišlo při samotné akci uvnitř budovy, kdy se jednomu z vojáků před střelbou na teroristu zasekl jeho samopal a musel tak bleskově přezbrojit na pistoli. Rozhodovaly vteřiny.  I přes tyto nesnáze se nakonec mužům z SAS podařil obdivuhodný výkon a jejich mise skončila úspěšně.

Třetí, neméně významnou akcí SAS byl potom lov na rakety SCUD během první války v Zálivu. Týmy SAS zde dostaly úkoly spojené s průzkumem, monitorováním a záškodnickými akcemi za nepřátelskými liniemi, hluboko v Iráckém území. Tým nazvaný volacím znakem "Bravo Two Zero" měl za úkol lokalizovat optické kabely které byly nataženy pod zemí a přerušit toto vedení, v případě odhalení odpalovacích zařízení SCUD měla za cíl je zlikvidovat přímo nebo na ně navést letecký úder. Celou operaci ale provázela smůla a neštěstí. Po problémech s nefunkční radiostanicí a špatnými frekvencemi byla hlídka SAS odhalena mladým pastevcem, který zalarmoval nedaleko stojící irácké vojáky. Hlídka SAS se tedy musela stáhnout, avšak v patách jim byli iráčtí vojáci s obrněnými vozy. Během ústupu ztratila hlídka dva muže v důsledku podchlazení, jeden byl zabit v boji a čtyři byli zajati iráckými vojáky, jediný člen hlídky unikl a na vlastní pěst ušel celkem 290 km nehostinnou iráckou krajinou s minimem zásob, na pokraji vyčerpání a neustále s nepřátelskými jednotkami pohybujícími se v okolí. Nakonec se dostal do sousední Sýrie, odkud se poté vrátil zpět do Británie. Ostatní zajatí členové hlídky byli později propuštěni.

Členové hlídky Bravo Two Zero

 Dnes patří jednotka SAS k nejlépe vycvičeným a vyzbrojeným speciálním útvarům na světě. Je známa především pro tvrdost svého výcviku a přijímacího procesu, který naprosto nic neodpouští a člověk si při něm sáhne na absolutní dno svých možností. SAS se také stala vzorem pro mnoho jiných speciálních jednotek po celém světě a dodnes působí bývalí její členové jako nejrůznější instruktoři či poradci ať už ve vládních ozbrojených silách, nebo v soukromých vojenských společnostech.





Zdroje: 

Válka Revue Speciál - Speciální jednotky celého světa
www.wikipedia.org

Main battle tank - univerzální pásovec

 Doba, kdy byl tank králem bojiště a patřil k nejdůležitějším  složkám ozbrojených sil již pominula, avšak i dnes si uchovává svůj význam jako prostředek ochrany kombinovaný s mobilitou a masivní palebnou silou.

 V současnosti existuje nepřeberné množství zbraňových systémů které dokážou velice efektivně vyřadit tank z provozu i na velké vzdálenosti, i prostý pěšák může být pro tank velice nebezpečný díky moderním sofistikovaným protitankovým zbraním jednotlivce. Navíc povaha konfliktů v dnešní době nasazení tanků také příliš nepřeje. Pryč jsou masivní bitvy stovek obrněnců v rozsáhlých mezistátních válkách, použití tanků v současných konfliktech zdaleka nedosahuje rozsahu nasazení v minulosti a nyní spíše plní podpůrnou a odstrašující roli.

 Stejně jako každá jiná vojenská technika i tanky si prošly svým vývojem a jeho posledním článkem je kategorie MBT (main battle tank). Jde vlastně o takový derivát z předchozích typů tanků, kombinuje vlastnosti lehkých, středních i těžkých tanků a tvoří tak univerzální prostředek pro vedení bojové činnosti. Současné tanky kategorie MBT disponují výbornou pohyblivostí a průchodností, kvalitním pancéřováním a velkou palebnou silou, doplňenou o moderní elektronická sledovací zařízení a systémy řízení palby.

 Jedinou nevýhodu spatřuji ve velké závislosti moderních tanků na elektronice, jelikož v případě vyřazení elektroniky se tank stává prakticky neškodným nebo se alespoň rapidně snižuje jeho účinnost. Jinak jde podle mého názoru o vysoce technologicky vyspělé stroje schopné řešit většinu pozemních bojových operací bez nutnosi použití další specializované techniky.

 Nelze nezmínit také nejrůznější dokumentární pořady či publikace, kde označují určitý současný typ tanku jako "nejlepší či nejmodernější tank na světě". Nejčastěji jsem na toto narazil v případě amerického tanku M1 Abrams, a takovéto označení je podle mě nesmyslné, leckdy až směšné. Jelikož co se týče ostatních tanků kategorie MBT jako jsou například Merkava, Leopard II, Challenger II či T90, rozhodně za svým americkým konkurentem nezaostávají, naopak jej v některých charakteristikách značně překonávají.  Navíc označit nějaký tank za nejlepší ze všech je velice neobjektivní, jelikož kdyby se tyto stroje měly potkat v boji, rozhodovaly by hlavně okolnosti, bojové podmínky a kvalita jejich posádek, jelikož technologicky jsou všechny na vysoké úrovni a to že jeden z tanků má kanón větší ráže než druhý neznamená ještě stoprocentní výhodu.

 Zde bych se rád stručně věnoval některým tankům zde zmíněným. Jako první něco málo o tanku M1 Abrams. Tento asi nejznámější současný tank se poprvé objevil v armádě Spojených států v 80. letech a od té doby zaznamenal již bezpočet modernizací a modifikací. Je osazen 105 mm kanonem M68 s drážkovaným vývrtem hlavně, další výzbroj tvoří kulomet ráže .50 a dva kulomety ráže 7,62x51 mm. Odpružení zajišťují v tomto případě torzní tyče, tank pohání turbínový motor Honeywell o síle 1500 koní. verze M1A1 a M1A2 jsou potom vybaveny kanonem ráže 120 mm s hladkým vývrtem hlavně. Tank se osvědčil především při obou válkách v Perském zálivu a v konfliktu v Afghánistánu. Má jej ve výzbroji kromě Spojených států také Austrálie, Egypt či Saúdská Arábie.

 Dalším z obrněnců je pak izraelský tank Merkava. Tento tank je konstruován tak, aby zajistil maximální možnou ochranu posádce, motor je umístěný vpředu a věž naopak v zadní části podvozku, jako je tomu v případě moderních samohybných děl. Existuje ve čtyřech verzích, označovaných podobně jako britská vozidla slovem Mark (Mk. I, Mk.2, Mk.3, Mk.4)  Umístěním pohonné jednotky vpředu bylo také docíleno zvětšení přepravního prostoru na zádi tanku. To umožňuje použití tanku pro převoz pěchoty nebo jako prostředku pro bezpečný převoz raněných. Výzbroj tvoří kanón ráže 120 mm s hladkým vývrtem hlavně izraelské výroby, doplněný o kulomet ráže .50 a dva kulomety ráže 7,62 mm. Tank disponuje také 60 mm vestavěným minometem, schopným pálit kouřové granáty. Pohon zajišťuje turbodieselový motor o výkonu 1 500 koňských sil. Tank dokáže vyvinout rychlost až 63 km/h na silnici a 54 km/h na nezpevněné komunikaci.

 Ve vývoji MBT nezůstalo pozadu ani Rusko a jejich tank T90 je toho zářným příkladem. Jako jeho konkurenti existuje i tento typ v několika rozličných verzích. Vyznačuje se především nízkou a zploštělou věží, která mu dodává nízký profil a přispívá tak k pasivní ochraně tanku. Je vyzbrojen kanónem ráže 125 mm s hladkým vývrtem, který umožňuje vystřelovat také naváděné protitankové střely. Sekundární výzbroj pak tvoří 12,7 mm kulomety, jeden na věži tanku a jeden spřažený. Věž tanku může být osazena také přídavným reaktivním pancířem, který ještě zvyšuje ochranné vlastnosti tanku a chrání především před protitankovými kumulativními střelami. Tank může být vybaven několika typy motorů, z nichž nejsilnější je model V-96 dvanáctiválec s 1 250 koňskými silami. V současnosti je produkce a modernizace tanku T90 pro ruskou armádu zastavena a ve vývoji je nový typ tanku označovaný jako T-99 Universal Combat Platform. Tento typ by měl spatřit světlo světa v roce 2020.

 Co se týče vývoje kategorie MBT, je pravděpodobné že se bude ubírat směrem zvyšování ochrany posádky, vývojem nových typů výzbroje a dokonalejších systémů řízení palby a vyhledávání cílů. Troufám si říct, že nebude trvat dlouho a po tankodromech se budou prohánět kolosy vyzbrojené elektromagnetickými děly či laserovými zbraněmi, schopné dosáhnout vysokých rychlostí a odolávající běžným konvenčním střelám. Možná se v budoucnu objeví stroje schopné kromě pozemního boje zároveň působit jako efektivní prostředky protiletadlové a protiraketové obrany. Nynější vývoj a směr, kterým se technologie ubírají tomu přinejmenším nasvědčují.



Zdroje:

http://www.militaryfactory.com
http://www.wikipedia.org

F-35 Lightning II pro izraelskou armádu

Izraelské ozbrojené síly, označované také zkratkou IDF (Israeli defence forces) patří mezi jedny z nejmoderněji vybavených armád na světě, jelikož bezpečnostní prostředí regionu, kde se Izrael nachází, je značně nestabilní a Izrael se z událostí let minulých přesvědčil, že se nevyplácí na ozbrojených silách šetřit.

Není proto vůbec žádným překvapením, že v tomto trendu hodlá Izrael nadále pokračovat a vynakládá nemalé prostředky na nejnovější zbraňové systémy i technologie. V současnosti se více a více rozšiřuje a upřednostňuje role letectva jako základního prvku jak útočných tak obranných operací na úkor klasické pěchoty či motorizovaných jednotek. Kombinace rychlosti, možnosti nasazení v krátkém čase i na vzdálených místech, vysoké palebné síly a relativně vysoké ochrany dávají letectvu obrovskou výhodu a jsou tak určujícími faktory, kvůli kterým jsou vzdušné síly tak populární.

Jinak tomu není ani v Izraeli. V současnosti je hlavním stíhacím letounem izraelského letectva americký F-15 Eagle, v roli víceúčelového letounu je jím pak F-16 Fighting Falcon. Tyto letouny, přes své veškeré nesporné kvality, jsou ovšem už poněkud zastaralé konstrukce a s vývojem prostředků protiletadlové obrany se jejich efektivnost snižuje. Proto izraelská vláda rozhodla o nákupu nejmodernějších letounů F-35 Lightning II od americké společnosti Lockheed - Martin.

Jde o jednomístný jednomotorový stroj páté generace víceúčelových stíhacích letounů. Tento letoun je navržen tak, aby byl schopen jak útoků na pozemní cíle, tak vzdušné obrany či průzkumných misí. Stejně jako jeho předchůdce F-22 Raptor je Lightning navržen a zkonstruován s využitím technologie stealth, zkosené plochy a speciální nátěr odrážejí radarové vlny a snižují tak razantně radarový obraz vysílaný letounem.

Velice zajímavá je zde použitá technologie displeje zabudovaného v přilbě pilota. Veškeré údaje o cíli, zaměřovací systém a ovládací rozhraní zbraňových systémů se v podstatě promítá pilotovi před očima a není proto fixován na zabudovaný displej v kokpitu letounu.

                                                  přilba se zabudovaným displejem


Letoun Lightning může být vyzbrojen celou škálou zbraní podle typu operace, základní výzbroj tvoří 25 mm čtyřhlavňový kanón, ze střel vzduch-vzduch pak jmenujme např. střely AMRAAM či Sidewinder, letoun může nést také laserem naváděné bomby či termonukleární hlavici a vyjímkou nejsou ani protilodní střely.

Celkem hodlá izraelská vláda nakoupit 19 strojů F-35 Lightning II v celkové hodnotě 2,75 miliardy USD. Do budoucna není vyloučené, že IDF pořídí až 50 dalších strojů, předběžné plány s tím momentálně počítají a izraelské letectvo je ochotno investovat do těchto strojů i v následujících letech. První provozuschopné letouny by měly spatřit světlo světa v roce 2015, ovšem trénovat na nich budou moci izraelští piloti již o rok dříve ve Spojených státech.

Izrael si dobře uvědomuje nebezpečí v podobě nevyzpytatelného Íránu a jeho jaderného programu, letouny Lightning II by proto v budoucnu měly být také jedním z prostředků, kterým by v případě potřeby Izrael pravděpodobně zasáhl proti Íránským jaderným zařízením.

První letouny mají být dle plánu umístěny na letecké základně IDF Nevatim v Negevu. Tyto moderní letouny jistě značně zvýší bojový potenciál izraelských ozbrojených sil, avšak bude ještě několik let trvat, než tyto letouny zcela nahradí stávající stroje F-16, které budou v nejbližší době i nadále tvořit páteř izraelského letectva.


Zdroje:
www.idf.il

Rapaport A. (2010) The IDF and the lessons of the second Lebanon war

CZ 805 BREN - kvalitní novinka či propadák?

  Když bychom vedle sebe umístili dvě fotografie zobrazující příslušníky Armády České republiky a například US army na straně druhé, první, co člověka alespoň lehce se zajímajícího o tuto problematiku uhodí do očí, je jejich pěchotní výzbroj, respektive útočná puška. Navzdory nesporným kvalitám naší pušky Vz. 58 je jasné, že její konstrukce je notně zastaralá a v porovnání s modernějšími zbraněmi působí až směšně. Je nutno podotknout, že ve srovnání se jinými typy zbraní používanými západními armádami Vzor 58 notně pokulhává.

 To byl také jeden z impulzů, proč se Česká Zbrojovka pustila do vývoje nové útočné pušky dle současných standardů a vývojových trendů. Na první pohled zbraň zaujme moderním designem,  některé konstrukční prvky částečně připomínají pušku SCAR či HK417.

 Velkou výhodou a inovativním prvkem je pojetí zbraně jako konvertibilního systému, který výměnou hlavně, plynové trubice, závorníku a šachty zásobníku umožňuje změnit ráži pušky ze standartní ráže NATO 5,56x45 mm na ráži 7,62x39 mm, což je ráže pušky SA58 v současnosti využívaná AČR. Lze ovšem zbraň konvertovat i pro ráži 6,8x43 mm Remington SPC.

 Standartně je zbraň osazena pevnými sklopnými mířidly, umožňuje ovšem použití dalšího vybavení díky liště Picatinny, zbraň lze osadit například kolimátorem, nočním viděním, laserovým zaměřovačem či optickým zaměřovačem.

 Puška má sklopnou pažbu, která se podobně jako u Vzoru 58 sklápí na stranu podél těla zbraně. Pažba je zároveň výsuvná a může být zcela vyjmuta k dosažení větší kompaktnosti.

 V médiích jsme se mohli setkat s tvrdou kritikou a negativními názory na novou útočnou pušku, pravda je ovšem taková, že problémy provázejí v podstatě každou novou zbraň, která ještě nebyla testována v poli a zářné příklady jsou například britská armádní puška L85A1 v době svého zavádění do výzbroje nebo i známá americká puška M16, ani jedna z těchto zbraní nebyla v době svého uvedení bezchybná a provázely je časté potíže a vady.

 Zbraň byla srovnávána s útočnou puškou SCAR od belgické zbrojovky FN, jelikož tato zbraň byla konkurentem CZ 805 ve výběrovém řízení na novou útočnou pušku pro AČR.  Naše zbraň byla v testech co se týče dostřelu, přesnosti a především ceny, belgickým SCAREM poražena na celé čáře, avšak je nutno podotknout, že SCAR už nějakou dobu funguje a je prověřen bojovým nasazením například v Iráku či Afghánistánu a v tom tkví jeho nesporná výhoda.

 Pro CZ 805 naopak mluví fakt, že SCAR nelze konvertovat do ráže 7,62x39 mm, což není zrovna výhodné, jelikož AČR disponuje obrovským množstvím této munice a v případě pořízení SCARu by bylo nutné nakoupit i další dodatečnou munici.

 Co mě osobně ovšem přijde zarážející je fakt, že tato zbraň zvítězila ve výběrovém řízení na novou útočnou pušku AČR bez odpovídajících vojenských zkoušek a testování které by umožnilo odhalit a posléze odstranit nejzávažnější vady a nedostatky. Osobně věřím tomu, že puška CZ 805 by se po doladění detailů a řádném otestování při střelbách v bojových podmínkách stala kvalitní a spolehlivou zbraní bez výraznějších vad, avšak celý proces výběru a hodnocení je velice uspěchaný a počáteční technické závady se jistojistě daly očekávat.

 Dle vyjádření nejmenovaného člena AČR je puška CZ 805 poměrně kvalitně zpracovanou zbraní, umožňující rychlé rozebrání, snadnou údržbu a konverzi na jinou ráži, což je dle jeho slov považováno za klíčové. Při střelbě vykazuje dobré vlastnosti, zpětný ráz je minimální. Je to samozřejmě věc názoru jednotlivců, avšak můj názor je ten, že puška CZ 805 si jistě nezaslouží být zatracována již na svém zrodu a jen čas ukáže, zdali se bude moci postavit po bok ostatních moderních útočných pušek či zůstane v propadlišti dějin jako nepříliš úspěšný model.

Vítejte na mém blogu

 Tenhle blog tvořím pro všechny vojenské a bezpečnostní nadšence, mezi které se sám počítám, a jelikož v dnešní době není snad dne kdy bychom z médií neslyšeli slova jako konflikt, ozbrojený střet, jaderný program, vojenské cvičení či něco podobného. Navzdory tomu že doba velkých masových válek již pominula, svět rozhodně není bezpečnější a do budoucna ani nebude.

 Na následujících stránkách se Vás pokusím seznámit s novinkami ve světě vojenství a technologií, stejně jakožto i s některými významnými událostmi z minulosti, které osobně považuji za zajímavé a hodné pozornosti. Není vyloučené že občas zabrousím i hlouběji do historie, a objeví se zde článek o nějaké záležitosti například z doby Druhé světové války, která měla ale zásadní význam pro pozdější vývoj a myšlení.

 Budu se snažit doplňovat fakta především mými osobními názory a postřehy, či nějakými úvahami, proto chápu že ne vždy mohou odpovídat představám Vás čtenářů, od toho jsou tu komentáře, takže určitě neváhejte a směle komentujte, pokud možno věcně a slušně. :)

 Doufám, že si alespoň někteří z vás v mých článcích najdou něco zajímavého a přínosného a že tak moje práce splní alespoň částečně svůj účel.